All Questions
prev
Předchozí:3.4 Může mi modlitba pomoci správně se rozhodovat?
next
Následující:3.6 Proč na mé modlitby nepřichází žádná odpověď?

3.5 Proč dokáže být modlitba někdy tak těžká a nudná?

Osobní modlitba

Lidem se někdy těžko modlí, možná především tehdy, když se zdá, že se všechno dobře daří. Když se modlíme, potřebujeme někdy vytrvalost, věrnost a stálost.

Ale nezoufej: můžeš si být jistý/á, že Bůh je vždycky s tebou. Často ti pomáhá, když to opravdu potřebuješ, i když mnohdy nějakým neočekávaným způsobem. Bůh k tobě natahuje ruku a ty se na něj můžeš spolehnout (Mt 14,31) Mt 14,31: Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?". Odvážíš se držet se ho za ruku?

Na všem, co děláš, musíš pracovat, včetně modlitby. Pokud prosíš a děláš, co můžeš, Bůh ti pomůže. Možná to nevnímáš, ale on je s tebou!
Moudrost církve

Proč je modlitba bojem?

Modlitba je darem milosti, ale vždy předpokládá rozhodnou odpověď z naší strany. Kdo se modlí, bojuje proti sobě, svému prostředí a především proti Pokušiteli, který dělá vše, aby člověka od modlitby odvrátil. Pokrok v duchovním životě je neoddělitelný od boje o modlitbu. Člověk se modlí, jak žije, protože žije, jak se modlí. [KKKC 572]

Jaké jsou námitky proti modlitbě?

Vedle mylného pojetí modlitby si mnozí myslí, že na modlitbu nemají čas nebo že modlitba je zbytečná. Ti, kdo se modlí, mohou podlehnout malomyslnosti tváří v tvář těžkostem a zdánlivým neúspěchům. K překonání těchto překážek je nutná pokora, důvěra a vytrvalost. [KKKC 573]

Proč je modlitba zápasem?

Mistři duchovního života všech dob líčili růst ve víře a v lásce k Bohu jako zápas na život a na smrt. Bojištěm je lidské nitro. Zbraní křesťana je modlitba. Buď podlehneme vlastnímu sobectví a promarníme život v nicotnostech, nebo získáme Boha.

Ten, kdo se chce modlit, musí nejprve v sobě přemoci „bestii“. To, co dnes vnímáme jako frustraci a ztrátu smyslu života, nazývali staří pouštní otcové znechucení (akedia). Nechuť k Bohu přináší v duchovním životě velký problém. Také duch doby nespatřuje v modlitbě nic smysluplného a plný diář jí neponechává ani chviličku volného času. Navíc je zapotřebí svádět boj s Pokušitelem, který podniká všechno možné, jen aby člověka odvedl od Boha. Kdyby Bůh nechtěl, abychom ho modlitbou dosáhli, ten boj bychom nikdy nevyhráli. [Youcat 505]

Není modlitba jen určitým druhem samomluvy?

Modlitba je osobním vztahem, přechází od já k ty, od sebestřednosti k radikální otevřenosti. Ten, kdo se skutečně modlí, zakouší, že Bůh promlouvá a že často mluví jinak, než bychom čekali a než bychom si přáli.

Ti, kteří mají hlubší zkušenosti s modlitbou, dosvědčují, že člověk často vstává od modlitby jiný, než jaký byl na jejím začátku. Někdy jsou naše očekávání splněna: smutný zakusí útěchu, skleslý dostane novou sílu. Ale může se stát, že by člověk rád zapomněl na těžkosti, a upadne do ještě větší úzkosti; rád by měl na chvilku pokoj, a je pověřen úkolem. Skutečné setkání s Bohem při modlitbě může rozmetat naše představy o Bohu i o modlitbě. [Youcat 506]

A co když modlitba nepomáhá?

Modlitba nepředpokládá prvoplánový úspěch, nýbrž Boží vůli a blízkost. Právě ve zdánlivém Božím mlčení se otvírá pozvání k dalšímu kroku – k naprostému sebeodevzdání, k bezmezné víře, k nekonečnému očekávání. Ten, kdo se modlí, musí ponechat Bohu naprostou svobodu, aby promlouval, kdy bude chtít, aby splnil, co bude chtít, a aby se daroval, jak bude chtít.

Často vytýkáme: Modlil jsem se – a nic se nestalo. Možná se nemodlíme dost intenzivně. Jednou se svatý farář arský zeptal svého spolubratra, který si mu stěžoval na neúspěch: „Modlil ses, vzdychal jsi ... ale postil ses také a bděl jsi?“ Také můžeme prosit Boha o věci, které neprospívají ani nám, ani našim bližním. Svatá Terezie z Avily kdysi prohlásila: „Nepros o lehčí břemena, ale o silnější záda!“  [Youcat 507]

Co když při modlitbě nic necítíme nebo dokonce máme vůči ní odpor?

Roztržitost při modlitbě, pocit vnitřní prázdnoty a vyprahlosti, ba dokonce odpor k modlitbě prožívá každý, kdo upřímně usiluje o opravdovou modlitbu. Věrně vytrvat v takové situaci už je modlitba.

Dokonce i sv. Terezie z Lisieux po dlouhou dobu nezakoušela nic z Boží lásky. Krátce před smrtí ji navštívila její rodná sestra Celina. Všimla si, že si Terezie mne ruce. „Co to děláš? Měla by ses snažit usnout,“ mínila Celina. „Nemohu. Příliš trpím. Ale modlím se,“ odpověděla Terezie. „A co říkáš Ježíšovi?“ – „Nic mu neříkám. Miluji ho.“ [Youcat 508]

Co k tomu říkají papežové

Ani rodinné starosti, ani žádné další otázky nesmí zůstávat mimo kontext duchovního života. V Kristu nabývá každá lidská aktivita hlubšího významu a stává se autentickým svědectvím. Duše ukotvená v duchu modlitby se pak otevírá nekonečnému a věčnému Bohu. Usiluje sloužit Bohu a čerpat z něj svou sílu a světlo, které činí její aktivitu křesťanskou. Díky víře rozeznáváme v našich životech působení Božího plánu lásky a objevujeme neustálou péči Otce, který je na nebesích. (Papež Jan Pavel II., homilie v Gorzowě, 2. června 1997)