Všechny tweety
Předchozí:
Následující:
biddende vrouw

3.25 Co znamenají všechna ta gesta, znamení a barvy?

Liturgie

V liturgii zaujímáme mnoho různých postojů: stání, úklon, sezení, klečení... Jsou to různé způsoby aktivní účasti na liturgii. Když se modlíme, spojíme kupříkladu dlaně: nejsou zaměstnané ničím jiným a my se soustředíme plně na Boha.

V určité církevní svátky a slavnosti se používají pro liturgický prostor i pro liturgický oděv duchovních různé barvy: bílá, červená, fialová, černá a zelená. Těchto pět barev souvisí s tím, proč se v daný čas scházíme.

> Více se můžeš dočíst v knize

Stání je křesťanský postoj modlitby; úklona & klečení vyjadřují úctu. Sezení v tichu & se složenými dlaněmi je také znamením modlitby.

Moudrost církve

Jak se slaví liturgie?

Slavení liturgie je protkáno znameními a symboly, jejichž význam má své kořeny ve stvoření a v lidských kulturách, upřesňuje se v událostech Staré smlouvy a plně se zjevuje v osobě a díle Kristově. [KKKC 236]

Jaký je původ svátostných znamení?

Některá znamení pocházejí ze stvoření (světlo, voda, oheň, chléb, víno, olej); jiná ze společenského života (omývání, mazání olejem, lámání chleba); další pak z dějin spásy Staré smlouvy (obřady paschy, oběti, vkládání rukou, posvěcení). Tato znamení, z nichž některá jsou směrodatná a neměnná, převzatá Kristem, se stávají nositeli spásy a posvěcení. [KKKC 237]

Proč bohoslužby obsahují tak velké množství znamení a symbolů?

Bůh ví, že my lidé jsme bytosti nejen duchovní, ale také tělesné. Potřebujeme znamení a symboly, abychom dokázali poznávat a označovat vnitřní skutečnosti.

Rudé růže, snubní prsten, černý oděv, graffiti nebo vázanka se symbolem AIDS – to jsou příklady znamení, jimiž vyjadřujeme určitou vnitřní skutečnost a které okolí okamžitě pochopí. Vtělený Bůh nám dává lidská znamení, v nichž je mezi námi živě a účinně přítomen: chléb a víno, křestní vodu, pomazání Duchem Svatým. Na Kristem ustanovená posvátná znamení odpovídáme znamením úcty: poklekáme na kolena, povstáváme při naslouchání slovům evangelia, skláníme hlavu či spínáme ruce. A stejně jako na svatbě i místo Boží přítomnosti zdobíme tím nejkrásnějším, co máme: květinami, svícemi a hudbou. Znamení však občas vyžadují i vysvětlující slovní doprovod. [Youcat 181]

Proč máme Boha prosit?

Bůh, který nás zná do hloubi duše, také ví, co potřebujeme. A přece si přeje, abychom ho prosili, abychom se na něho obraceli ve svých potřebách, abychom k němu křičeli, volali ho a vzývali a dokonce s ním zápasili.

Bůh nepotřebuje naše prosby, aby nám pomáhal. To, že ho máme prosit, je pro naše dobro. Ten, kdo neprosí a nechce prosit, uzavírá se sám do sebe. Teprve člověk, který prosí, se otvírá a obrací se k Původci veškerého dobra. Ten, kdo prosí, navrací se domů k Bohu. Proto prosebná modlitba uvádí člověka do správného vztahu k Bohu, který respektuje naši svobodu.

Co k tomu říkají papežové

Je-li advent dobou, která nás vybízí především k naději a důvěře v Boha, který přichází, pak v nás postní doba obnovuje naději v Toho, který nám dal přejít ze smrti do života. Obě dvě období jsou časem očišťování, což vyjadřuje také společná liturgická barva. Postní doba je však zvláštním způsobem orientována k tajemství vykoupení a je definována jako „duchovní obnova“.  (Papež Benedikt XVI., homilie na Popeleční středu, 6. února 2008)