Všechny tweety
Předchozí:
Následující:
artsen

4.39 Máme člověka držet při životě za každou cenu?

Konec života

Ne, léčba by měla být přiměřená cíli, k němuž je zaměřena. Každý pacient má nárok na běžnou péči, jako je výživa a přísun tekutin. Také se musí vždy poskytnout základní péče, jako je například ošetření ran. Nicméně ne vždy je možné dlouhodobě poskytovat příliš nákladnou nebo extrémně zatěžující léčbu. Když vynaložené úsilí nepřináší pacientovi očekávaný užitek, nemusí se v této nepřiměřené léčbě pokračovat.

Život jsme dostali od Boha a víme, že jednoho dne zemřeme. Křesťanský postoj znamená důvěřovat v Boha a připravovat se na smrt, kterou sice sami nevyhledáváme, ale přitom nelpíme na neúměrné léčbě za každou cenu.

> Více se můžeš dočíst v knize

Ne za každou cenu: nepřiměřeně nákladná nebo zatěžující léčba není povinná, ale základní péče musí trvat až do smrti.

Moudrost církve

Co páté přikázání zakazuje?

Páté přikázání zakazuje jako těžce odporující mravnímu zákonu:

  • přímé a úmyslné zabití  člověka, i spolupráci na něm;
  • přímý potrat, chtěný jako cíl nebo prostředek, a také spolupráci na něm, pod trestem exkomunikace: protože lidská bytost musí být absolutním způsobem respektována a chráněna ve své integritě již od svého početí;
  • přímou eutanazii, která je ukončením života osob postižených, nemocných nebo už blízkých smrti, aktivním zákrokem nebo opomenutím povinné pomoci;
  • sebevraždu  i úmyslnou spolupráci na ní, neboť těžce uráží spravedlivou lásku k Bohu, sobě a bližnímu: odpovědnost sebevraha může být zvětšena, je-li sebevražda spojena s pohoršením, anebo zmenšena vlivem výjimečných psychických poruch nebo nadměrného strachu. [KKKC 470]

Jaké léčebné procedury jsou dovoleny v bezprostřední blízkosti smrti?

Léčebné procedury, které se obvykle nemocné osobě poskytují, nelze oprávněně přerušit. Je oprávněné užívat utišujících prostředků, není-li cílem smrt, a zříci se léčení „za každou cenu“, to znamená použití neúměrných lékařských procedur bez rozumné naděje na kladný výsledek. [KKKC 471]

Je eutanazie přípustná?

Aktivní přivození smrti je v každém případě proviněním proti přikázání „nezabiješ“ (Ex 20,13). Naopak stát nablízku člověku při jeho odcházení z tohoto světa je dokonce přikázáním lidskosti.

Pojmy aktivní asistence při umírání a pasivní pomoc při umírání často vnášejí do debaty nejasnosti. V podstatě jde o to, jestli někdo umírajícího člověka aktivně usmrtil nebo ho nechal zemřít. Ten, kdo napomáhá člověku ke smrti při takzvané aktivní asistenci při umírání, prohřešuje se proti pátému přikázání. Ten, kdo napomáhá člověku při umírání ve smyslu takzvané pasivní pomoci při umírání, následuje přikázání blíženské lásky. V tomto případě, kdy je stanovena pacientova jistá smrt, se upouští od mimořádných medicínských opatření, která nemají naprosto žádný vliv na výsledek. Toto rozhodnutí musí učinit sám pacient, případně k němu musí dát předem závazný pokyn. V situaci, kdy už toho není sám schopen, musí jeho vyslovené či předpokládané vůli učinit zadost zplnomocněný zástupce. Péče o umírajícího nesmí být nikdy přerušena. To je přikázání blíženské lásky a milosrdenství. Je žádoucí a odpovídající lidské důstojnosti, aby byly pacientovi podávány léky tišící bolest, a to i za cenu nebezpečí ukrácení jeho života. Avšak užití těchto prostředků nesmí cíleně směřovat ke smrti ani sloužit jako prostředek usmrcení. [Youcat 382]

Co k tomu říkají papežové

Správnou odpovědí na utrpení na sklonku života je láskyplná pozornost a doprovázení k smrti, zejména paliativní medicínou, a nikoli aktivní pomoc k smrti. Mnozí lidé musí být připraveni nebo povzbuzováni k ochotě, aby se bez ohledu na čas i výdaje láskyplně ujímali pomoci těžce nemocným a umírajícím. (Papež Benedikt XVI., setkání s poslanci a diplomaty ve Vídni, 7. září 2007)