Všechny tweety
Předchozí:
Následující:

1.46 Jak vypadá peklo?

Nebe, peklo nebo očistec?

Pokud si někdo může svobodně vybrat Boha, musí také mít možnost odmítnout ho, jinak volba není svobodná. Někdo, kdo vědomě a definitivně odmítá Boha a jeho lásku, volí si peklo. Ve skutečnosti ale nevíme, jak přesně peklo vypadá.

Víme, že je to stav bez radosti, protože štěstí je možné najít jen v Bohu. Peklo je plné bolesti a utrpení. A co hůř, lidé zde jsou navěky opuštění, protože tam vítězí sobectví. Nemůžeme si představit větší kontrast s nebem! Naštěstí zde na zemi máme stále možnost litovat svých hříchů a přijímat Boží lásku a odpuštění.

> Více se můžeš dočíst v knize

Peklo je trvalé odloučení od Boží lásky, kde je člověk uvězněn v bolesti a neštěstí pýchy a sobectví.

Moudrost církve

Jak se hřích rozlišuje podle závažnosti?

Podle závažnosti se hřích rozlišuje se na smrtelný a všední. [KKKC 394]

Kdy se člověk dopouští smrtelného hříchu?

Člověk se dopouští smrtelného hříchu, když s plným vědomím a uváženým souhlasem koná skutek, jehož předmětem je závažná látka. Smrtelný hřích ničí v člověku lásku, zbavuje ho posvěcující milosti a vede k věčné smrti pekla, pokud se člověk neobrátí. Obvyklou cestou k odpuštění je svátost křtu a svátost pokání. [KKKC 395]

Jak lze rozeznat smrtelné hříchy od všedních?

Smrtelný hřích ničí božskou sílu lásky v srdci člověka. Bez té ovšem člověk nemůže dosáhnout věčné blaženosti. Právě proto se mu říká smrtelný. Smrtelný hřích ničí vztah s Bohem, zatímco všední hříchy tento vztah pouze narušují.

Smrtelný hřích odděluje člověka od Boha, zbavuje ho posvěcující milosti. K takovému hříchu dochází v případě, že se týká závažné věci, a staví se tedy proti životu nebo proti Bohu samému (například vražda, manželská nevěra a podobně), a že se ho člověk dopouští zcela dobrovolně a při plném vědomí závažnosti provinění, protože jeho svědomí ví, že jde o hřích smrtelný. Všední hříchy se vztahují na méně závažné věci nebo nebyly spáchány při plném poznání jejich následků, případně ne zcela dobrovolně. Takové hříchy narušují vztah k Bohu, ale zcela jej neničí. [Youcat 316]

Jak se zbavit následků smrtelného hříchu a znovu se vrátit k Bohu?

K tomu, aby se katolický křesťan mohl po spáchání smrtelného hříchu smířit s Bohem, je nutné, aby přijal svátost smíření. [Youcat 317]

Jak se slučuje existence pekla s nekonečnou Boží dobrotou?

 Bůh „chce, aby se všichni dali na pokání“ (2 Petr 3,9), avšak respektuje rozhodnutí člověka, kterého stvořil ke svobodě a zodpovědnosti. Je to tedy sám člověk, který se zcela nezávisle, z vlastní vůle vylučuje ze společenství s Bohem až do okamžiku své smrti, když tvrdošíjně lpí na smrtelném hříchu a odmítá milosrdnou Boží lásku. [KKKC 213]

Co je to peklo?

Peklo je stav věčného oddělení od Boha, absolutní nepřítomnost lásky.

Ten, kdo vědomě a ze svobodné vůle zemře v těžkém hříchu, aniž by litoval, a kdo navždy odmítne milosrdnou, odpouštějící Boží lásku, sám se vylučuje ze společenství s Bohem a s blaženými. Nevíme, jestli se skutečně najde někdo, kdo by v okamžiku smrti pohlédl do tváře absolutní Lásce a stále ještě by dokázal říkat „ne“. Naše svoboda ovšem připouští takové rozhodnutí. Ježíš nás varuje, abychom se neuzavírali bídě jeho bratří a sester, jelikož by nás takové jednání mohlo od něho navždy odloučit. „Potom řekne i těm po levici: ‘Pryč ode mne, vy zlořečení ... Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali’“ (Mt 25,41.45).[Youcat 161]

Jestliže Bůh je láska, jak vůbec může existovat peklo?

Není to Bůh, kdo zatracuje člověka. Je to člověk sám, kdo odmítá milosrdnou Boží lásku a kdo se dobrovolně připravuje o (věčný) život tím, že se sám vylučuje ze společenství s Bohem.

Bůh touží po společenství i s tím posledním hříšníkem; přeje si, aby se všichni obrátili a byli zachráněni. Avšak Bůh stvořil člověka svobodného a respektuje jeho rozhodnutí. Ani Bůh sám si nemůže lásku vynucovat. Jako milující je „bezmocný“, pokud si někdo místo nebe zvolí peklo. [Youcat 162]

Co k tomu říkají církevní otcové

V pekle je jeden druh ohně, ale nemučí všechny hříšníky stejným způsobem, protože každý pociťuje svá muka podle stupně své viny… Tak jako radosti nebe nikdy nepřestanou, tak také není žádný konec utrpení zavržených. [Sv. Řehoř Veliký, Dialogy, kniha 4:43 (ML 77, 401)]