Všechny tweety
Předchozí:
Následující:
burcht

2.33 Co se stalo na počátku renesance?

Směrem k reformaci

Ve 13. a 14. století bylo mnoho nejasností o tom, kdo je ve skutečnosti právoplatným papežem, jelikož si na tento úřad dělalo nárok současně několik lidí. Situace se vyřešila až na koncilu v Kostnici v roce 1417, když všechny strany uznaly Martina V. za jediného právoplatného papeže.

Papežové začali hromadit stále více majetku a žít světským životem. Církev proto zoufale potřebovala obnovu, aby se znovu vrátila na cestu důsledného následování Ježíše Krista. Během renesance byla často centrem pozornosti místo Boha osobnost člověka, a to se bohužel odráželo také ve vedení církve. 

> Více se můžeš dočíst v knize

Renesance se zaměřila na člověka (zapomněla na Boha?). Představitelé církve byli, stejně jako ve středověku, i slabí, nebo dokonce špatní.

Co k tomu říkají papežové

Učenec Duns Scotus odešel z Paříže, když vypuknul vážný konflikt mezi králem Filipem IV. Sličným a papežem Bonifácem VIII., a raději dal přednost azylu, než aby musel podepsat nepřátelsky laděný dokument proti papeži, jak to král uložil všem řeholníkům. To nás vybízí, abychom si připomněli, kolikrát se v dějinách církve věřící setkali se záští a dokonce podstupovali pronásledování kvůli své věrnosti a úctě ke Kristu, k církvi a k papeži. Všichni hledíme s obdivem na tyto křesťany, kteří nás učí střežit jako drahocenný poklad víru v Krista a společenství s Petrovým nástupcem, a tím i se všeobecnou církví. Vztahy mezi francouzským králem a nástupcem Bonifáce VIII. však nabyly velmi brzy přátelské povahy a roku 1305 se Duns Scotus mohl do Paříže vrátit, aby tam vyučoval teologii. (Papež Benedikt XVI., katecheze na generální audienci, 7. července 2010)